středa 18. prosince 2019

Jak nám to začalo

První dny klasika.. naučit se chod domácnosti, kecat od nevidim do nevidim, seznamovat se s lidma. Do toho jsem si jela po vlastní vlně, procesovala, pařila v autě, tinderovala a potýkala se se zbytky negativního působení z Coro.  Zjistila jsem, že _tyvole docela jsem zhubla_ znamená, že jsem na třiačtyřiceti kilech, takže mi nastala těžká dieta (tzn sežer něco těžkýho a stoupni si na váhu). No a taky jsem po dlouhý době začala zhluboka dýchat, začala si uvědomovat jak šťasná vlastně konečně jsem a že jsem vlastně uplně boží. Začala jsem se cejtit kurva silná a chtělo se mi lámat hory (naštěstí je Blenheim placka a hory se tady tyčej v dáli a táhnout se až do dáli se mi fakt nechtělo..)
Nejsem tu teda jen jako aupairka (vono já taky nejsem uplně aupairka, spíš taková Wendy k ruce..) do toho uklízím v truck stopu, Je tam 19 pokojů tří různých druhů, camp a veřejné záchodky. Každý den mě čeká počet pokojů dle jejich využití plus standardně camp a záchodky. Dva dny v týdnu uklízím sama, dva mám volno a tři dny jsme tam společně s Debbie se super reiki dámou, který strašně blbě rozumím, takže se většinu času jen usmívám a kejvám. Je strašně super, ale z nějakýho důvodu jsou prostě místa, kdy nemám uplně šajn, což se mi teďka už vlastně ani nestává.
Vzhledem k tomu, že jsem Tinderovala jak divá (páč jsem furt po nocích pařila v autě) se mi podařilo se domluvit pár randet. Tak a teď pro všechny, i když tyvole jsem ve věku, kdy si nemusím obhajovat určité činy.. dejte mi pokoj. Poslední skoro čtyři roky jsem se srala s dvouma pitomcema a i když to bylo fajn a přineslo to spoustu zážitků a zkušeností (a dostalo mě to až sem..), tak to byl taky docela voser. Spousta energie, spousta bolesti a zmatení. Nastal čas se neattachovat a jen si tak v poklidu pařit a nabrat si tu vydanou energii zpátky.
Na rande no.1 jsem si vybrala slabší vývojový článek, páč sice jsem vole empowered jaxviň, ale potřebovala jsem někde začít. Po roce a půl jsem na sobě měla mejkap, šaty a vysoký boty (težce overdressed, ale co.. když jsem se uviděla v zrcadle, tak jsem se málem rozbrečela, ale to mi Kamča zakázala, páč by se mi to celý rozteklo) (i když teda holiny a fleeska jsou daleko pohodlnější a praktičtější a rozhodně je nebudu zahazovat do roští). Šli jsme na večeři, kam jsem přijela jen o pět minut pozdě, týpek už tam dřepěl před, trochu zmateně jsme se nechali usadit a jali se si povídat a objedávat si jídlo. Asiatští číšníci si se mnou vehementně povídali a jedna typka na mě hodila takovej schovívavej pohled (jakože kvůli mýmu randeti). Konverzace trochu nucená a týpek si myslel, že narcis a nazzi je to samý a když jsem mu vyprávěla o mém czech exboyfriend si myslel, že říkám chick a že jsem na transgender. No prostě komedie. Vzhledem k tomu, že jsem ještě nebyla ostřílená, jsem se nechla donutit jet na čaj (obdržela jsem bílý víno..), ale nakonec se mi podařilo uniknout a hystericky se smát v autě za přejezdu domů.
Rande no.2 jsem jela navštívit do Pictonu, čtyřicet minut vzdáleného přístavního městečka obklopeném zelení, No, týpek jen ještě nenased do auta a já jsem chtěla prchat. Navlečenej v obří zářivý singlet a s dvouma plechovkama Codys mixu koly s burbonem. No ale co. Vraždit se mě rozhodně nechystal, a já jsem byla rozhodnutá do toho prostě jít. Pořídil mi krabici piv a pak jsme seděli u vody, pozorovali lodě a tlachali o všem možném i nemožném. No dejme tomu.. takhle na jeden večer fajn, ale stačilo. Teď jak se týpka tyvole zbavit. Navrhovala jsem mu, že ho hodím domů a budu spát v autě, jen ať mi řekne kde. On, že klidně tam jak zrovna stojíme a že domů ani moc nepotřebuje a že tu se mnou zůstane a bude mi dělat bodyguarda a bude spát na předním sedadle. Jo a v pět ráno měl vstát, aby moh do práce. No tak jsem ho tam nechala... páč když mi už napotřetí odmítl odvoz domlů, neměla jsem sílu, chuť ani potřebu vyhazovat ho ven. Nechala jsem ho na předním sedadle a vydala se si lehnout. Jak jsem superhodná, tak se mi ho zželelo a zeptala jsem se ho, jestli si taky náhodou nechce lehnout dozádu. On poměrně nadšeně že jo a začal soukat své mohutné tělo mezi sedačky (já tamtudy chodím normálně, ale já jsem velikosti jeho jedný ruky a nohy.. normálně moh vylýzt ven a vlízt tam zadníma dveřma..)  Řekla jem mu tady máš deku, polštář, já si beru spacák a tohle, na což reagoval poměrně sklesle (twl ještě třicet vteřin dozadu jsi chtěl dřepět na předním sedadle a klimbat tam!), lehla si na bok a snažila se zakápnout, Ten se se mnou chvíli ještě snažil mluvit a něco mi říkat, ale já dělala, že jsem střašně ospalá a pomalu jsem přestávala odpovídat. Tak už ticho, ležíme, já dělám, že spím.. a do toho GHRRRŽUUUM, GHRŽUM pičo žaludek začal kručet jak kdybych dva měsíce nejedla a odmítal přestat. Chvíli jsem se blbě smála, vysvětlovala, že to nic není, že zas takovej hlad nemám, že se mi tohle normálně neděje a že v životě mi nekručelo takhle nahlas (což tyvole fakt! znělo to jako kdybych startovala manší letadlo). Omluvila jsem se, že potřebuju chcát a v průběhu cesty za křoví jsem do sebe nacpala mandarinku (jakože jsem ji snědla) a vrátila se zpět nervózně ležet v autě a čekat až padne pátá aon konečně vypadne. Tak se i stalo, já si konečně dala alespoň dvě hodinky spánku a vydala se na cestu domů s basou piv, trochou konopí a další podivnou storkou.

A zbytek si povíme zase příště...

pátek 6. prosince 2019

Goodbye Coro, Hello Blenheim

No a tak nadešlo pondělí desátého. Bylo ráno, dali jsme si sbohem, obrečeli umřelé kuře a já se jala nosit věci do auta. Po roce na Coromandelu nastal čas se znovu vydat na cestu. Byl to nádhernej rok, plnej dobrodružství, bolesti, budování, učení se a růstu. Byla to neskutečná jízda, ale nastal čas se naposledy rozhlédnout a šlápnout na plyn. 
A tak jsem jela. Do neznáma, za vidinou něčeho nového a snad i lepšího. 
Cesta jako taková probíhala poměrně v poklidu. Lehce jsem plašila, poněvadž jsem jela přes pů země s nelegálním autem, ale podařilo se mi úspěšně dorazit k Taupu, největšímu jezeru na severním ostrově. Pokochala jsem se a vyrazila dál. Jedu kolem hor, čumím kolem sebe, zastavím se, udělám pár fotek, jedu dál, čumím kolem sebe.. 


a najednou slyším takový divný flop flop flop flop flop. Takže ke krajnici, výstražný a lezu z auta co jako je. Pravá zadní vypadá, jako kdybych na ní měla přilepenýho mrtvýho ptáka, tak na to čumim a vole celá pneumatika na na cucky. Dráty lezou, chlupy lezou.. No takže to vyměnit. Jenže veškěrý nářadí jsem nechala v Coro, takže jsem přeflopila na nějakej plácek a začala zastavovat auta, že potřebuju nářadí na výměnu kola. Zastavil mi hned nějakej pár s dodávkou a králíkem (živým, jo měli tam pro něj klec a seno a holka ho tam krmila nějakým listím) a týpek hned začal kolo měnit. Tak měníme, podaří se nám vyrvat rezervu zpod auta (páč bobina má všechno totálně auto-nepraktický) a mně je přesně jasný jakou gumu před sebou mám. Tu co jsme loni s Rudoslavem rozervali na 309, když jsem mu dokazovala, že tam jsou ty prasata, co mi tvrdil, že jsou někde jinde. Tu, co mi řekli, že nejde opravit a já tou dobou neměla prachy na dvě gumy, takže jsem si jí nechala, že to vopravim pozdějc. Tu, co mi byla teďka težce k hovnu.. No naštěstí týpek pohotovej a hnedka volá do nějakýho Tyre shopu, dává jim můj kontakt a odjíždí s tím, že mi zavolají a sort me out. 
Tak tam chvilku dřepim a týpek volá, že mám vyčkat bude tam za tři čtvrtě hodiny a gumu mi přiveze. Za hodinu týpek tam, jmenuje se Roy, gumu mění, tlacháme, guma hotová a on pohotově jak vypadá ta druhá zadní? Říkám, že nevim a že to ani asi nechci vědět. Tak von hnedka hever, kolo sundal a no a guma vypadá jen asi o pět procent líp než ta druhá. 
Já trochu panika, ale mám pocit, že jsem se spíš hystericky smála, ale on hned, že to ráno vyřeší. Mám jet tam a tam, tam zůstat přes noc a ráno v 7:30 se do toho pustí a před devátou budu moct jet, abych chytla ferryho ve 12:30. 
No tak jsem tam jela, cestou jsem se pokusila sehnat nějakej alkohol, což se mi nakonec i podařilo, přesně v momentě, kdy už jsem byla smířená se střízlivou nocí. Zároveň jsem plašila jaxviň, snažila se avoid benga a modlila se, aby pneumatika neprdla.
Nakonec všechno dobrý. dojela jsem kam měla, s vínem v ruce a místem kde spát (akorát ten hajzl bylo horší sehnat. Chodila jsem po mrtvém městě(ečku), drápala se do svahu a ze svahu, ale nakonec jsem to vzdala a močila na straně budovy a přála si, aby tam nebyly kamery.
Ráno v sedm třicet nabíhám do Tyre shopu, kde je Rick a ten už o mně ví, Roy přijede později a dáme se do toho, ať můžeš vyrazit. Chvilku tam čumákuju, došla jsem jim pro mlíko, umyla nádobí, přijel Roy, všichni tam šašíme, Roy odjíždí a Rick mi podává klíčky se slovy máš to hotový a ještě neni ani devět. Off you go.
Pomerně rychlá akce a mě čekají tři hodiny do Welli na trajekt. Které se mi ale podařílo uskutečnit naprosto smoothly a já byla najednou zaparkovaná v lajně 1 a čekala až se budu moct nalodit a konečně se dostavit na jižák. V první půl hodině jsem se stihla poblejt, po tom, co jsem snědla tři snítka mrkve, takže už jsem pak nic nejedla, stáhla si Tindr (ano maminko, to je ta novozélanská seznamka. starej blbej Tindr a ne, stejně mě tam nenajdeš, protože to funguje jen lokálně), plácala se po lodi a čuměla na modř a zeleň. 
Dorazila jsem do Pictonu a před sebou měla poslední půlhodinku jízdy, než se dostanu ke Kamče. Po mírném bloudění jsem konečně dorazila na místo určení, na místo, které na nějakou dobu budu nazývat domovem. Vylezla Kamča s břichem a dítětem v ruce a mě nastala další aupairkovská sezóna.



úterý 5. března 2019

jak to bylo dál...

... a tak jsem dorazila do Waihi, která je jen asi hodinu od Taurangy, ale už je to nějaká vzdálenost, já věděla, že víc toho uřídit ani nemůžu, a že je to rozcestí, který bych chtěla řešit až příští den. 
A tak jsem příští den ubalila brko a spolu s kačenama vymyslela, že bych si chtěla kurňa dojet ten Coromandel před tím, než budu muset skrz Auckland nahoru až na Northland. I tak jsem se vydala do Hahei podívat se do míst, kde se natáčela Narnie s princem Kaspianem (Cathedral cove se to zove), to jsem si dala, chtěla u toho zabít většinu lidí, kteří měli ten samej nápad, pak pár hodin čuměla na oceán a nakonec podlehla toužení jet tam, kde Rudyho nejoblíbenější místo na zemi jest. Cestou se Rudy ozval, že je přesně tam, kam já jedu a že jestli tam jedu, tak tam mám dojet. I tak jsem dojela, nabrala Rudyho, dali jsme si noc na našem místě a druhej den ráno Rudy praví "tak co? jedeme nahoru na ryby?" No a já, starej stalker jsem nemohla nesouhlasit (páč vole je to jednodušší někoho stalkovat, když proti tomu nic nenamítá a ještě vás zahrnuje do svých plánů...) Takže jsme se zase vydali nahoru do divočiny lovit ryby a dělat ohně. Ryby jsme lovili, ohně moc nedělali, páč foukalo jaxviň, jeden den jsme nakonec trávili celej v autě a čuměli na tolik filmů, na kolik nás baterka pustila. A pak byla sobota, den (dalšího) rozloučení, Rudoslav měl jet za strejcem řešit práci a já si měla dojet kolečko. Dojela jsem do Coromandel Town (tzn asi 45minut away), stihla vyházet bordel a koukám, že mi volal Rudy. Tak volám zpátky, co že je a on že, strejda nic a jestli jdeme na ryby. Takže během hodiny a půl už jsme zase slejzali nějakej kopec, skákali přes šutry k oceánu a navnazovali ryby... Jenže volání domova bylo silnější, takže jsme se na konci dne zase jali jet směr naše místo v divočině, kde jsme pak trávili celej následující týden. 
Uplynuly dva týdny a pro Rudyho nastal čas jet na víkend do Taurangy za děckama. Měla jsem tím pádem víkend pro sebe, takže jsem první noc trávila pitím dvoulitrový flašky osmiprocentního sajdru a následně blitím do mého auto-odpaďáku a prví den běháním po sekáčích a utrácením drobnejch za věci, který nutně potřebuju mít.
Pak se Rudoslav vrátil a ještě pár dnů (týdnů? hele já fakt nevim, nakonec jsme tam všeho všudy zevlili něco přes měsíc, jezdili sem a tam, střídali spací místa, jedli čerstvý ryby a špagety z konzervy, plavali s delfínama, potápěli se, kajakovali, lovili mořský ježky, lovili ryby na různejch místech, smažili v autě (jakože ryby..), bydleli v autě, sprchovali se jednou za tejden, pili pivo a tlachali, trávili noc s němcema, pojmenovali jsme si tam spoustu míst a zákoutí (Dolphin Bay - místo, kde jsme plavali s delfínama, Shark point - místo, kde lidi házej do moře rybí ostatky, takže se tam sdružujou žraloci a hovno tam ulovíš, Retard rock - místo, který dvě noci okupovali dva podivní (čti retardovaní) padesátníci, Whistler's bay - vole pískáč tam pískal nepřetržitě asi tři hodiny) jsme viseli "above Colville". No prostě bomba, byla to taková dovča. Nebyl signál. Byl klid. Byly ryby. Byli jsme my..









Nojo, jenže pak pomalu začaly docházet prachy a realita se nám začala připomínat víc a víc (tzn. nebylo na pivo :D), takže nastal den, kdy jsem musela obejít město* a ptát se na práci. Všude si vzali kontakty, ale jedině v hospodě až skoro na konci města mi řekli, že mám příští den dorazit a ukázat se. I přesto, že jsem tam těžce nechtěla makat, páč majitel dvoumetrovej nabubřelej Stan a jeho retardovaná parťačka.. jsem se během prvního dne tam zamilovala do toho, co dělám. Měla jsem práci, která mě baví, ve který jsem dobrá, se skupinkou obřích super maorek a místních alkáčů.
Rudoslav pomalu taky sháněl práci v mušlodvětví, ale páč nachcal zeleně, byl nucen hledat dál.. A našel hned asi den nato v Oyster company. A tak jsme oba měli práci, stále bydleli ve dvou autech a život plynul, až přišel Rudy s tím, že skrze jeho práci můžeme mít bydlení, ale že nás prozatím na dva tejdny šoupnou do lodže. Tak jsme v lodži trávili měsíc a půl, mě už z toho pomalu začínalo mrdat, páč velký prachy za malej pokojík a koupelna, kuchyň sdílená se všema cestujícíma němcema a asiatama a pocit, že jsem neustále sledována a souzena majitelkou oné lodže.
Dělala jsem v hospodě, takže noční a Rudoslav chodil do práce na šestou, tím pádem jsme se viděli (když rozvrh a únava dovolili) tak hodinu denně a to po konstantním soužití v autě byl prostě voser. V tom období se k nám přidal Rudyho dlouholetý parťák uBrus, kterej to taky zapích v Tauranze a vydal se hledat štěstí za náma. Vzhledem k tomu, že s sebou přitáh psa, ho ale nikde nechtěli ubytovat, takže převzal štafetu a noci trávil v mym káru.
No a tak jsme nějakou dobu žili, až přišel Rudoslav s tím, že v jeho práci by pro mě měli práci, takže jsem před sebou měla volbu mezi prací, která mě bere, ale s blbym platem a debilníma hodinama a prací, kterou ůplně nechci, ale za trochu lepší prachy a která není podmíněná "kalícím časem". Byla potřeba to oznámit dvoumetrovýmu Stanovi, kterej si na mě v tu dobu začínal zvykat a dokonce jsem i měla dojem, že mi uvolňuje místečko ve svym zapšklym srdci. Oh well..mám takovej pocit, že jsem v něm zapudila ty poslední zbytky lidskosti.. 
Po měsíci a půl v lodži nám bylo oznámeno, že se pro nás našlo jiný bydlení (už jsme tedy nemuseli čekat na ten původní domek a na to, až jeho okupovatel s rakem zaklepe bačkorama) a tak jsme dostali předčasný vánoční dárek (za kterej jsme teda zároveň vysolili poslední zbytky našich úspor, ale co.. měli jsme domek!)
Pomalu jsem dojela dva tejdny v Top Pub a dvaadvacátýho jsem začala dělat v Oyster company. První del byl fakt záživnej, páč mě zaučovala holka, která tam je jednou za měsíc, má težce v píči a většinu dne seděla na mobilu a řvala na mě co a jak.
Pak byly vánoce, na který jsme všichni (celý naše slavný trio) jeli do Taurangy k Rudoslavovejm, který jsem čtyři měsíce neviděla, takže jsem trochu plašila, ale nakonec to všechno proběhlo poměrně smoothly, dostali jsme nějaký dárky do novýho domu, viděla jsem se s děckama, s mou starou dobrou domácí Terezou a posledníma dvěma čechama, kteří v Tauranze ještě nějakým neznámým způsobem viseli. 
A tím v podstatě končí rok 2018, kterej jsem tak nějak slavila s uBrusem, páč Rudoslav to zapích půl hodiny před půlnocí a byl těžce k nevzbuzení... :D
Byl to hustej rok. Začala jsem ho za zádech jedle, poměrně psychotická, přeletěla půlku světa, koupila auto, bydlela v autě, jela na tropickej ostrov s chlapem, kterýho jsem znala čtrnáct dní, měla během něj jedenáct prací, ulovila svou první rybu, plavala s delfínama a končila ho pod vlastní střechou na pičo vole Zélandě a po boku toho pokérovanýho týpka, co mě učil, jak se dělaj krabičky a co jsem na něj čuměla jak puk...


sobota 3. listopadu 2018

Po půl roce v Tauranze

Tak jo lidi.. asi je na čase zase něco napsat. Ne, že by nebylo o čem psát, že by se mi nechtělo nebo nebyl čas, ale tak nějak jsem čekala až se dostanu do bodu, kdy se uzavře nějaká kapitola a já to budu moct vzít zpětně. Jenže to se neděje, otvírá a zavírá se spousta podkapitol a všechno tak nějak prostě plynule navazuje.. (suprisingly.. život prostě plyne)
(Během psaní tohoto článku nakonec ale nastal moment ukončení, takže čtěte dál, páč se tam záhy dostanem.. )

Takže abych teda začla
Pičo vole Tonga skončila, my nastoupili do letadla a věci začaly bejt divný. Když jsme se vznášeli nad Zélandem, začala jsem mít šílený mravenčení a pocit, že nutně potřebuju vystoupit ze svý kůže a celkově mě tak nějak prostoupil divnej pocit. Nakonec jsme teda ale nějak doletěli, vystoupili z letadla, já si vystála svou mimo nz frontu a jali se jet zpět Tauranga. 
První den vypadal dobře asi pět minut, ale během mžiku se naše reality s Rudym začaly třít, na což jsem nasraně reagovala odjezdem kamsi, až jsem skončila ve Waihi a tam si jeden večer pařila v autě sama.
Druhej den ráno nastal ale totální obrat, našla jsem perfektní místo, kde bysme spolu s Rudym mohli bydlet, dopsala Tonga článek, vytřídila si věci a našla si provizorní místo k bydlení. A tak jsem se v mžiku oka vydala zase zpátky do Bay of Plenty, že teda budu bydlet s partičkou latinos a drbat po nich hajzly, za to, že tam budu moct zadarmo bydlet. No a tak se i stalo.. Bydlila jsem se španělákama, šůrovala po nich, hledala práci a pařila s Rudym. Práci jsem si našla poměrně záhy (znovu cleaning). Nějaký summer houses a fancy as fuck byty, asi dvacet hodin tejdně, ale lepší než drátem do oka. Chvíli to fungovalo smoothly, jenže tyvole toho šůrování začalo bejt dost, v práci, doma, v práci, doma.. Přistěhovaly se tam dvě gay holky, který tam tahaly divný týpky a prcaly až se zdi prohýbaly.. Španěláci dělali bordel jaxviň, z čehož mi trochu mrdalo, páč kluci měli dojem, že jsem vole asi jejich matka.. Do toho se ještě začaly objevovat nárazový práce v pekáči a tak nějak to celkově bylo busy, ale dalo se to, páč Rudy a je to jen dočasně.. (I když dočasně.. Tou dobou jsme "přišli" o ten domek co jsem našla, takže trochu oleje do ohně, trochu hysterie.. ale optimismus neporazíš, najdem něco jinýho..)
V průběhu toho všeho se vrátila Edith zpátky z hor, začala dělat v peku, pár nocí bydlela u nás, takže jsme zas pařily spolu.

No a pak mi bylo oznámeno, že tam for free už bydlet nemůžu (ve výsledku jsem tam ale bydlela přes měsíc zadarmo, takže yay vole!), ale všechno do sebe zapadlo a my spolu s Edith a Tádou (kterej se mimochodem projevil jako čůrák, ale už dobrý..) začali bydlet u dvou Tetek. Získala jsem full time job v pekáči v procesu zvanym repack (devět hodin přehrabování se ve shnilym a plesnivym kiwi) ale prachy jsou kurva prachy a bez nich se to blbě dělá..
Takže jsem byla v podstatě zpátky tam, odkud jsem před Tongou vysmahla. Bydlela jsem s Edith, makala crazy hours v peku a jezdila na Papamou.
Jenže na Papamoe se reality s Rudym začaly třít až tak moc, že se to nedalo ustát a jednoho dne jsme to prostě zabalili a dva tejdny si se neozvali. Byl klid, já vařila jak zjednaná, chlastala a tahala z Edith rozumy. No.. a tak jsem se jednoho nedělního odpoledne právě na její popud vydala na Papamou, že teda co jako. Tak jsme se domluvili, že jsme teda rozešlí, že je to takhle ok, ale že se budem misset... missili jsme se čtyřiadvacet hodin, potom se Rudy ozval a já se druhej den vydala znovu na Papamou. Nastavili jsme to čistě fyzicky, že reality necháme realitama a prostě spolu budem jen spát.
No a tak to nějak šlo dál, já týden co týden o týden prodlužovala stay v Tauranze, makala, pařila, spala s Rudym a tlachala s Edith.. až jednoho krásnýho úterý jsem se dozvěděla, že jsem člověk (což byl poměrně silnej zážitek.. překvapivě.. že. Prostě se takle člověk dozví, že je člověk..) no a hodinu na to, když se ze mě pokusili udělat robota jsem prostě odešla. Po dvou hodinách směny jsem prostě řekla, že jdu a šla jsem.. Jela na Papamou, vyzvedla Rudyho, jela na pláž a společně jsme vymysleli, že druhej den jedeme na tři dny na ryby na Coromandel. 
A tak se i stalo. Naložili jsme suroviny, chlast, kayaky a konopí a vydali se směr Rudyho nejoblíbenější místo na zemi.
Druhej den jsme se teda jali jít chytat ryby off the rocks. Já jsem tak ňák jak v alenčině koukala kolem, Rudy poskakoval, připravoval pruty, nahazoval a píčo tyvole během třiceti sekund ryba! A vzáhy další a další a tu už jsem tahala já, a pak ještě několik a všechny velký jak moje stehno. Zběsile jsme tahali obří ryby z moře a zas je tam vraceli, do toho kolem nás kroužili ptáci, kteří opakovaně atakovali hladinu a cpali se rybami, svítilo slunce a v dáli byla duha. No prostě to nevymyslíš... Jako ty píčo do teď z toho sedim na prdeli. Další den jsme se plácali na kajacích, sbírali oystry a mušle (jakože mussels (nemusel..)) a večer měli grilovací a chlastací sešn. 
V pátek ráno jsme se vydali na víkend zpět do Taurangy, já měla dvě práce dvakrát, jednou runner v restauraci a jednou nádobič v café. Takže ňáký babky navíc a v pondělí ještě jedna neplánovaná směna a pak hurá znovu na Coromandel až na Northern top. Noc v Lonely bay a ráno až na sever. 
Tentokrát na kajaky hned první den, plácáme se kolem, lovíme ryby, šťoucháme pádly do proplouvajících medůz (dobře.. já šťouchám.. Rudy z nich tak vodvařenej nebyl), najednou můj prut záběr jako sviňa, takže po něm Rudy skočil a začal ho rvát vší silou nahoru, do toho se začal prohýbat Rudyho prut, kterej jsem měla za úkol navinout já. Takže tam visíme na kajacích, přivázaní k sobě, na jednom prutu neskutečná síla, která nás táhne do dáli, Rudy, kterej táhne žraloka ven a já s druhym prutem navíjim nějakou malou rybu, kterou se mi podařilo vytáhnout, ale ten idiot měl háček zapíchlej tak nějak divně u voka, takže jsem ječela, že to má ve voku a že to nemůžu vytáhnout, Rudy ječel, že ho žralok blbá nenechá vytáhnout si háček z ocasu a ser na snappera s vokem, já že tyvole tak ser na háček a prostě ho odřízni, Rudy, že tyvole no tak jo tak já ho vodříznu. Tak ho odříznul, rybě vatáh háček z pod oka a hodil ji zase zpátky a pak nastala ta chvíle ticha... Ne kecám, oba jsme začali povykovat a komentovat uplynuvších pár minut. 
Třikrát jsme měli oheň na pláži, jednou ho měl Rudy sám, páč jsem migrénila, pak spolu a ten třetí jsem rozdělala já, protože poslední večer mi Rudy spad off the rock, rozseknul si palec a sedřel prdel (což taky ale.. dva opivení idioti v devět večer na skalisku nad oceánem lovíme ryby za svitu baterky..) 
A tak jsme se znovu vydali na víkend do Taurangy, Rudy cestou podal výpověď, vyložili jsme věci a on rozhodlej, že se přes víkend sbalí a končí a já, že už konečně nebudu držena v Tauranze si taky budu moct jet po vlastní ose. Tak jsme si každej dal dokupy svý věci, ty pak následně do auta a nastalo pondělí ráno a moje mise na Mt. Maunganui, páč jsme měla deal s vesmírem, že tam vylezu než Taurangu opustím. Vstala jsem si v pět ráno (pet třicetsedm) a vydala se na východ tak, abych ho v 6:40 stihla na vrchu. I tak se i stalo, vydrápala jsem se hore a těsně stihla slunce jak leze zpoza oceánu, udělala pár selfíček (páč to je must!) a pomalu se vydala na cestu zpátky. Jen co jsem slezla horu, slunce zalezlo a zmizelo na celej den a mě zbyl jen ten prchavej moment štěstí, slunce a požehnání z rána. A páč jsem dostala zelenou, dala jsem dokupy poslední věci, rozloučila se a v podvečer vyjela do Waihi s tím, že ráno pojedu tam, kam mě ruce vezmou... 


A tak jsem po půl roce konečně opustila Taurangu. Když se tak zpětně dívám na to, kým a kde jsem byla, když jsem tam dorazila a v jakym stavu jsem ji opustila, nastačím se divit jakou vnitřní změnou jsme prošla, kolik věcí jsme se naučila a s jakou spoustou věcí z minulosti (i přítomnosti) jsem se vyrovnala. Velký dík patří zejména Rudymu, kterej mě donutil začít vstávat a bejt happy (i když paradoxně určitá část společnýho času byla pro oba těžce unhappy..) a Edith, která mi pomohla přijít na spoustu věcí, se kterou jsem značnou část času prochechtala a bez který bych nakonec byla kdovíkde.. A pak těm všem lidem, kteří ať už vědomě či nevědomě přispěli svým dílem (Pepoj, potomkům Belkovým, uBrusoj, Kayle a tý paní, co jsem s ní jeden den uklízela..). Nesmim zapomenout na moje Káro, který mě v tom nenechalo a umožnilo a zprostředkovalo mi to, v co jsem ani nedoufala. And last but not least vesmíru, kterej věděl už když jsem ve Vegas odhodlaně vyplňovala WHV-NZ přihlášku. How incredible it is.. to look back and see the path you walked, the journey you took and where you are now.
A když jsme u těch díků, ten největší Dík patří zaMatce, zbytku Bendlů a jedný babče (a pak všem vám ze spolku Kafe a Brko a prostě vole celýmu světu, páč jsem těžce untuziastická).
Dík (so how do you say thanks in czech? its dík. like dick but soft..)

neděle 22. července 2018

Whale the fakapaku knot?

A tak jsme ve tři ráno vyrazili směr Auckland Airport, check-in-uli se, dali první z mnoha piv (páč vacation vole a je to safer than water) a nastoupili do letadla..

Jen co jsme vylezli tak nás sejmulo horko, což bylo po novozélandský všudypřítomný kose (páč i vevnitř v čepici a rukavicích, protože jim zjevně nikdo ještě nevysvětlil, že baráky si stavíme abysme si tam drželi teplo a neměli jen zastřešenej venek) super.

Chytli jsme tágo a třicítkou se pomalu (fakt pomalu, Tongan time je tak pade max a padesátdva když předjíždíš) vydali směr dvě booklý noci v Tuňákově lodži. Když jsme dojeli, zjistili jsme, že celá lodž je zamčená a nikdo nejeví známky přítomnosti.. Nikdo ji nejevil asi po další hodinu, takže jsme tam jen postávali, pokuřovali a pochechtávali se nad zajímavým začátkem a seznámením se s Tonga realitou. Když se lejdy teda nakonec zjevila, první co nám řekla bylo, že je to naše vina, že tam ona není a že nás viděla na letišti, ale že my (něvědouce ničevo) jsme nastoupili do cizího tága a ne k ní. Nicméně nás teda ubytovala v polorozpadlym pokoji a my se jali prozkoumávat taje Tongy. 

Spousta volně pobíhajících psů a pohublejch fen s vytahanejma ceckama, volně pochodující prasata a kuřata takže nevíš který je tvý (ale jakmile je na tvym pozemku, tak ho můžeš sejmout aneb zákony Tongy...), auta s chybějícíma dveřma, sklama, světlama, auta, který držej silou vůle a izolepy, lidi vezoucí se na korbách aut, děcka vezoucí se na sedadlech spolujezdce (nepřipásaný a většinou visící polovinou těla z chybějícího okýnka), číňani a jejich zamřížovaný shopy na každých sto metrech.. Prostě nobody gives a shit ale stejně to tak nějak prostě funguje a všichni stále nějakým zázrakem přežívaj..











Páč jsme neměli žádný plány a všechno kromě prvních a posledních dvou nocí jsme vymejšleli za běhu na koleni, jsme se domluvili s lokálníma rybářema, že nás hoděj na 20 minut vzdálenej ostrov Pangaimotu. A tak se i stalo.. Já s krosnou plnou všeho možnýho (páč jsem asi skaut tywole), Rudy obloženej sparefishing gearem a batůžkem s dvěma tričkama a pár trenkama jsme byli vysazeni na pobřeží jednoho ze 170 tropických Tonžských ostrovů. Místní osadníci na nás trochu podezřívavě koukali, ale my se nedali a jali se usazovat a objednávat si pivo.. když v tom za námi přišla hrůzunahánějící obří žena s tím, že je to soukromý ostrov, její ostrov a tázala co tam děláme, co tam chceme a proč si kurňa myslíme, že tam můžeme zůstat (popravdě jsem měla pocit, že nás během pár sekund donutí doplavat zpět na mainland a u toho zpívat národní hymnu). Bylo nám ale dovoleno dát si jedno pivo a počkat na loď, která nás vezme zpět.. Neuplynulo ani pár loků a Big Mama přišla a zeptala, jestli teda zůstanem přes víkend (z čehož nám oboum padly držky na stůl), že spát můžem na zemi v main hutu a že si můžem plně užívat všeho, co nám tropický ostrov nabízí (držky narazily až na písečnou podlahu..)(jo a že bysme mohli cestou posbírat nějakej naplavenej bordel, což bylo víc než fér a dělali bysme to i tak) 
No a tak jsme vyzískali čtyři noci na fucking tropical islandu, s kokosama, kava session, pivem co vypiješ (a zaplatíš..), potápěním se, spaním na zemi, nedělní umu tonžskou tradicí, které jsme mohli být součástí a než jsme se nadáli měli jsme na baru lístek jako house guests. 
Prostě zážitek jak sviň. Oba jsme z toho byli vyjevení a neustále jsme jeden druhýho přesvědčovali, že je to fakt real a že se to fakt tyvole děje..












V pondělí ráno jsme chytli loď zpět na Tongatapu, kde jsme čekali na nejbližší - čtvrteční ferry na 'Eua Island. Tři dny jsme se tak nějak plácali, pili rum s kolou, smažili yellow fish tuna, felili u bazénu, vážně debatovali a prostě tak nějak byli spolu a zkoušeli jestli to dáváme.

Ve středu byl svátek, takže se spousta krámů zavřela (samozřejmě kromě těch číňáckejch) a Tongané vyrazlili pařit do ulic, nafoukli desítky skákající hradů a skluzavek, nasmažili co se dalo a následně se to jali prodávat kolemjdoucím (takže po dvaceti metrech chůze jsme se sotva zvládali pohybovat kupředu..)

No a pak konečně přišel den cesty na 'Euu, posíleni Ota Ikou (raw rybou v kokosovym mlíce) jsme se jali naloďovat na ferryho v jedenáct, kterej nakonec odjel ve tři (Tonga time...). Skoro tříhodinová cesta s příšerným úsekem plným pohupů uprostřed na sebe nenechala dlouho čekat a já to i přes hluboký dýchání šla hodit.. Hajzl to byl super.. plnej hovnivejch potřísnění a zaschlejch blitků.. s vodou zjevně napojenou na oceán, takže jak se loď pohupovala voda v míse průběžně stoupala a klesala a vyvrhovala svůj děsivej obsah (takže si fakt chceš sednout a užívat si jak tě mořská voda smíšená s močí občasně pleská po prdeli..)
Nakonec jsme ale dorazili a po vyzískání všech zavazadel se vydali ubytovat do Ovava tree lodže - několika ne nijak výrazně utěsněnejch dřevěnejch domečků posazenejch v kopci. Ten náš měl dvě postele s protihmyzím síťováním a maličkou koupelnou uprostřed, která ale missila strop a jen tak stála čtyřstěná uprostřed místnosti pod střechou.
No a pak přišel zásadní a převratnej moment v budování našeho nového vztahu.. Ranní ryba se rozhodla proplout našemi trávicími trakty as fast as, takže jsme oba začali pomalu srát v naší nezastropený koupelně. Celý následující den jsme co pět minut jeden po druhém vlastním (ale dost podobným) způsobem znesvěcovali mísu a jednak u toho spotřebovávali neskutečný množství hajzlpapíru (dvakrát jsme si museli říct o další a vysvětlovat, že normálně takhle moc fakt neserem) a jednak vypotřebovávali omezené množství ostrovní vody (takže původní domluva o nesplachování moči byla v hajzlu..)
Většinu času na 'Euvě jsme teda prosrali, ale i tak se nám nakonec podařilo vylízt ven a posléze i vlízt do vody (a pro mě i v klidu šnorchlovat a pozorovat dění pod sebou (první šnorchlování kolem vraku na Pangaimotu nedopadlo uplně nejlíp.. foukalo, byly vlny, já plašila a Rudy mě pak musel část dne rozcházet, páč mě to sundalo víc než bych chtěla) nakonec je fakt, že jsme vlastně celej poslední den trávili v moři, já se plácala u hladiny a obdivovala a Rudy dole sundával ryby (který jsme si následně po tom, co jsme se dohádali, kdo rozdělá voheň, dali k večeři)














V pondělí v pět ráno zas nastoupit na děsivej trajekt a nechat se odhoupat zpět na mainland. Cestou nás chytnul další vztahovej milník, kterej bych tu ale asi neměla popisovat páč zahrnoval poslední a zároveň protíkající tampón a cpaní si Rudyho (čistejch!) ponožek mezi nohy za něžného pohupování ferryho a přítomnosti několika podřimujících tonganů.

Poslední dvě předem booklý noci jsme byli v "resortu", kterej  byl v průběhu našeho času stále dostavován, domalováván a doděláván. Byl poměrně značně neorganizovanej, na jídlo jsme museli čekat půl dne, většinu ingrediencí, které byly potřeba k připravě daných pokrmů neměli a naonec jsme platili tak o polovinu míň než jsme vlastně měli (což ale co si budem.. tak nějak odpovídalo)
Bydleli jsme v dvojdomku společně s milým postarším párem (on Australan, ona Dutch), se kterým jsme občasně diskutovali, komentovali resortní dění a podivnou skupinku modrejch amík z peace corps.


Poslední den jsme trávili prostě podle vzoru tattoo týpka a nechali se porejt (žádný matching tattoos ale.. nejsme debilové). No a poslední noc byla uplně podle vzoru nás.. náš milej porývač byl totiž 420 friendly, takže když nás hodil do resortu, jsme se po mocným chcaní (pár piv dělá překvapivě divy..) vydali za přílivu přes začínající útes na odlehlejší pláž. Hulili jsme za západu slunce, drobná havěť se náma pomalu ale jistě prožírala ke kosti (takže jsme se furt vometali a zdáli vypadali jak dva epileptici..) a vedli poslední řeči.. Vzhledem k tomu, že už cesta tam vyžadovala určitou zručnost (a stejně jsem si nasekla palec na noze) jsem jednohlasně rozhodla, že to vezmeme středem po pevnině. A tak jsme se opivení, zhulení a pokérovaní vydali na cestu do resortu, kterou jsem vedla já.. cestou jsme málem prošli krávou, která se vedle nás zničeho nic objevila, vyztráceli (ale posbírali) pár věcí a párkrát se vydali opačným směrem (což ale! kdybych se nenechávala zlanařit by se ani jednou nestalo, páč můj orientační smysl za něco stojí (dík tati..)) Neúnavně jsme ale pokračovali dál a hledali bilbord s odpočkou k resortu.
Když jsme k jednomu bilbordu došli,  Rudy pravil to by byla prdel, kdyby to nebyl on, no a já pitomá si ho ani neprohlídla, začala se smát s šla dál.. a tak jsme  šli až u nás zastavilo auto s tím, že kam jdeme.. takže do likualofa a že si nejsme jistí cestou.. tak oni, že si máme nasednout, že nás tam vezmou. Tak jsme nasedli, on 20 metrů zaspátečkoval, k onomu bilbordu a hodil nás k resortu (kterej ale byl furt od  bilbordu tak 600m, zas takoví kreténi nejsme), vyložil nás, chvilku se nám s místňákama smál a my se vydali dlabat a vodovatět meloun, rozsekávat kokos a míchat tak tonga drink (nevim jak dlouho nám to trvalo, ale myslim, že tak půl dne.. Rudy mydlil do kokosu, zatímco já jsem po čajových lžičkách dostávala z melounu tekutinu..).
No a tak jsme prokalili i poslední noc, Rudy se mi celkem sundal a následně začal přes poměrně propustnou zeď mečet.. což jsem nevěděla co přesně znamená, ale je to kiwiAussie thing a bylo mi jasný, že to není uplně nejlepší nápad  (jo tak už vim, bylo mi vysvětleno, že Aussíci jsou považování za ovcošuky.. Takže super prezentace!)
Ve středu ráno chytnout tágo na letiště, vypít posledních pár piv a přinutit se nastoupit do letadla zpátky na Zéland.
No a tím pičo vole Tonga skončila.
Nakonec to bylo celý strašně fajn a super a lepší než kdokoliv čekal (zejména teda já.. já jsem sebou vláčela spoustu věcí jen pro případ, že bysme se někde po cestě rozdělili) Jednak to byl super trip sám o sobě a jednak jsem zjistila, že celá tahle věc s Rudym se vlastně asi fakt děje a že si fakt přeju aby se dít dála dál.. 

A že to celý má tak nějak no triku ta moje welrybí kára.